Úvod Životopis
 
Životopis PDF Tisk Email
seznam článků
Životopis
Výpravy do brněnských hor
Medicína - můj osud
Šestnáct let primářem
V okamžicích volna
Všechny strany

 

Dobrý den, jmenuji se Ivan Čundrle.


  

Ze severu na jih

  

Narodil jsem se 9.ledna 1947. Klasik praví, že člověk nikdy netuší kam jej osud zavede. Platnost tohoto výroku dobře znám. Na svět jsem se sice dostal nedaleko hranic se Spolkovou republikou Německo ve severočeském Varnsdorfu, ale už ve třech letech se moji rodiče odstěhovali na jižní Moravu do Brna, kde jsme bydleli v Černých Polích. Tam vlastně začal můj životní příběh.


  

Dětství formuje naši duši

  
  

 S láskou a lehkou nostalgíí dodnes vzpomínám na krásné dětství. Tatínek s maminkou se mně po všech stránkách velmi věnovali a nepřetržitě pro mě vymýšleli pestrý program. Častými návštěvníky jsme byli v zoologické zahradě. Velkou atrakcí byli lední medvědi, jimiž se tehdy mohlo pyšnit pouze několik zoo. Byl jsem absolutně okouzlen. V letních vedrech medvědům vždy ošetřovatelé vhodili do bazénu obrovský kus ledu přivezený odkudsi z mrazíren. Medvědi s ním předváděli v bazénu neuvěřitelné kousky za pozornosti četného publika. Rodiče mě od jejich výběhu pokaždé nemohli dostat.

  

Další atrakcí byla početná kolonie krotkých veverek, které se proháněly po celé zoo. Stačilo abychom si sedli na lavičku a během okamžiku se u nás objevila alespoň jedna. Dělil jsem se s nimi o všechno: o zmrzlinu, o čokoládu, sušenky a speciálně pro ně jsme nosili pytlíky s ořechy. Vůbec se nebály a laskominy si brali přímo z ruky. To byl pro malého kluka další úžasný zážitek. Často jsme chodili i na představení loutkového divadla a s napětím jsme sledovali příběhy o kašpárkovi, krásných princeznách, nebo o loupežnících a zvířátkách.

Později jsem dostal sám loutkové divadlo,byly mně přikupovány loutky-marionnetty a s kamarády jsme hráli pro spolužáky divadlo my.

Jezdili jsme na výlety na Vysočinu, na Pálavské vrchy, do Moravského Krasu a léto jsme pravidelně trávili na naší chatě. Tatínek v dětství chodil do skautu a vychovával mě ve stejném duchu. Doma měl schované vzácné výtisky Rychlých Šípů, mnoho ročníků časopisu Junák a Vpřed i všechny knížky Jaroslava Foglara. To byla moje nejoblíbenější dětská četba. Moji rodiče mě  přivedli k lásce k přírodě a ta mi rovněž zůstala na celý život. Vždy jsem obdivoval pozoruhodnou harmonii, která v přírodě panuje. Nepatřím k lidem, kteří by toužili žít bez elektřiny, auta, televize a internetu. Rovněž na život ve městě jsem nikdy nezanevřel. Vždy jsem se ale těšil, až na nějakou dobu vyměním hluk velkoměsta za lesní ticho.

  

Nezapomenutelné byly i prázdniny prožité u babičky z matčiny strany v Ivančicích. Dodnes vzpomínám na její koláče, lívance s borůvkami,  škubánky s mákem i na houbařské výpravy. Vždy před spaním mi babička vyprávěla pohádky, nebo napínavé příběhy ze svého života. I po mnoha letech si pamatuji jak v její kuchyni voněly sušené bylinky, domácí jahodový džem, nebo ostružinový čaj.

  

Babička byla velkým vlastencem a obdivovatelem Tomáše Gariqua Masaryka. Ve všech místnostech jejího domu bylo množství jeho fotografií, trikolór v národních barvách a dalších zajímavých věci. Byla přesvědčeným demokratem a za největší hodnotu považovala svobodu. Přestože pracovala jako učitelka a byla na mě velmi přísná, měl jsem u ní o prázdninách absolutní volnost. Chodil jsem se sám koupat do nedaleké řeky Jihlavky a toulal jsem se po zdejší nádherné krajině. Do lesů jsme ale chodili velmi často na houby i na výlety. Babička byla skvělý člověk a pro život mi dala velmi mnoho.

  

 Vzpomínám i na atmosféru mikulášských nadílek a krásných Vánoc, které pro nás každý rok rodiče přichystali. Usínal jsem vždy šťastný, s vysněnými  dárky v náručí. Do naší rodinné kroniky se navždy zapsaly okamžiky když mamince "utekl" kapr s utěrky. Celá rodina honila za hlasitého povyku štědrovečerní večeři po kuchyňské podlaze a při této příležitosti se mi podařilo shodit ze stolu mísu bramborového salátu. Ten večer se u nás netradičně podával smažený kapr s bramborovým salátem a celerem. Často vzpomínám i na společné oslavy našich narozenin i na prázdniny.

  

Měl jsem báječné rodiče, kteří mně obětovali naprostou většinu volného času. Od malička mě vedli ke sportu, k četbě knih, k lásce k přírodě, k poslechu dobré hudby a k cílevědomosti. Předali mně svoje zkušenosti i životní hodnoty. Za to jsem jim dodnes velmi vděčný.

 


 

  

Výpravy do brněnských hor

  

V Černých Polích jsem chodil po úspěšném "absolutoriu" místní mateřské školky i do školy základní na Janouškově ulici. Hned vedle školy byla silně nepopulární zubařská klinika kam jsme chodívali na pravidelné povinné prohlídky. Když se blížila návštěva onoho ponurého zařízení, atmosféra houstla a lavicemi se šířily temné historky ze zubařského křesla. Několik spolužáků onemocnělo záhadnou chorobou  a třídní učitelka byla překvapena naším vzorným chováním. To nám ale zpravidla vydrželo dva tři dny, než nám po kvílení vrtačky otrnulo...

  

Okolí našeho bydliště tehdy vypadalo úplně jinak než nyní. S kluky z naší ulice jsme podnikali dobrodružné výpravy k místní cihelně, nad kterou se z hlíny tyčily „vysoké“ hory. Cestu k nedaleké Královopolské strojírně lemovala alej velkých třešní srdcovek a kousek od našeho sídliště bylo velké pole, většinou osázené kukuřicí. To byly další oblíbené cíle našich klukovských výprav.

  

Proti mým kamarádům jsem ale měl volného času poměrně málo. Zamiloval jsem se totiž do vodního živlu a závodně jsem plaval. Velkou část volného času mi zabraly tréningy a soustředění. Dosáhl jsem dokonce i několika úspěchů a dodnes mám schovaných několik diplomů v kategorii žáci a dorostenci. I když mi moje sportovní "kariéra" možná vzala část dětství, nikdy jsem nelitoval. Byl jsem totiž díky plavání ve vynikající kondici a a ještě mnoho let jsem žil z období, kdy jsem pravidelně sportoval. Koncem školy jsem ale už pochopitelně měl úplně jiné zájmy než výpravy na třešně. Poslouchal jsem tehdy u nás vzácné nahrávky zahraničních rockových skupin i písničkářů, četl jsem první knihy filozofického i historického charakteru, hledal jsem odpovědi na znepokojivé otázky o životě i smrti, prožíval jsem první zamilovávání. Najednou byl definitivní konec klukovských let...

  

Ve škole jsem nepatřil mezi opovrhované třídní šprty, ani mezi třídní rebely. Byl jsem povahou spíš solitér. Žil jsem si ve svém světě knih, hudby a sportu, a kolektivních akcí jsem se moc neúčastnil.  Škola mě ale bavila a tak jsem měl vždy vyznamenání. Po deváté třidě, jsem se proto bez přijímaček dostal na Střední Všeobecně Vzdělávací Školu v Elgartově ulici. Takto podivně bylo za komunistického režimu nazýváno gymnázium. Příchodem na střední školu se mi otevřel nový svět. Poznal jsem zde několik budoucích celoživotních přátel a kromě toho Elgartka patřila už tehdy mezi nejlepší brněnské školy. Byla zde řada vynikajících profesorů, skutečných osobností, na které dodnes s někdejšími spolužáky vzpomínáme. Bohužel někteří museli později při normalizačních čistkách s gymnázia odejít. Ve většině případů šlo o ty nejlepší.


  

Báječná léta mezi brněnskými bohémy

  

 Koncem prvního ročníku střední školy jsem se už naplno věnoval kultuře. Četl jsem poezii, beletrii, historické romány i spisy, sbíral jsem nahrávky rockových skupin, poslouchal jsem díla klasiků vážné hudby. Vášnivě jsem se zajímal o historii, o výtvarné umění a časem jsem měl mnoho přátel mezi brněnskými malíři. Dodnes vlastním několik originálů z jejich dílen. Začal jsem chodit do divadel malých forem, na koncerty, do hudebních klubů i na výstavy a vernisáže. Mezi brněnskou bohémou jsem se pohyboval jako ryba ve vodě. Chodívali jsme do kaváren a hospůdek kde se společně s hudebníky a malíři i herci scházeli básníci Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, populární silák František Kocourek, legendární zpěvák Rudy Kovanda, spisovatelé Trefulka, Rotrekl, Milan Uhde a další osobnosti. Prožil jsem mezi těmito úžasnými lidmi nádherné okamžiky.  Mezi nejslavnější "podniky", ve kterých se brněnská bohéma scházela patřila například dnes už neexistující legendární cukrárna a kavárna U Očků. Scházeli se tady herci, televizní a rozhlasoví redaktoři a režiséři, kulisáci, hudebníci i literáti, profesoři i studenti. Vpodstatě šlo o originální společensko-informační centrum. U Očků se prostě vědělo všechno. Probíraly se zde svatby, rozvody i úmrtí, premiéry, výstavy i vernisáže. Slavily se příchody potomků na svět, vedli se vášnivé filozofické i politické debaty o budoucím osudu naší země.

  

Byl konec šedesátých let, tály pozvolna ledy a brněnská kultura pověstná svojí kvalitou žila naplno. V této atmosféře jsem společně s přítelem Hamáčkem připravil projekt Bob Dylan, Folk Singer No.1, pro Malé Divadlo Hudby a Poezie (MDHP), které sídlilo ve Smetanově ulici. Tehdy nás podpořil dnes už legendární profesor brněnské DAMU, skladatel, režisér a autor mnoha divadelních her Miloš Štědroň (je například autorem slavné inscenace Balada pro Banditu, kterou napsal pro menéně slavné divadlo Husa na provázku) a nezištně pro první půli pořadu půjčil tehdy vinylové LP známý Gabriel Gössel. Pořad o Bobu Dylanovi jsme s velkou slávou uvedli v MDHP a sklidili jsme nadšené ovace.  Nakonec stal se nejúspěšnějším pořadem roku 1968 - 69. Další projekty, o kterých jsme přemýšleli  už pak vzhledem k politické situaci realizovat nešlo,kromě pořadu Eric Clapton&Jeff Beck,s podtitulem dva nejlepší sóloví kytaristé světa.


 

  

Medicína - můj osud

  

Na gymnáziu jsem se rozhodl, že chci být lékařem. Tento obor mě doslova vzal za srdce. Například anatomie - poznávání lidského těla je fascinující. Při jejím studiu člověk pozná jak dokonalým výtvorem je lidské tělo. Navíc moje maminka byla lékařka a tak jsme medicínu měli jak se říká v rodině.  Někteří přátelé umělci byli překvapeni když rozhodl právě  tento obor. Říkali mi, že lékař se prakticky denně setkává s utrpením a bolestí. Nemám rád patetická vyjádření a takové ty řeči o tom, že lékař zachraňuje životy a podobně. Přiznám se ale, že pokaždé když uzdravený pacient odchází domů ke svým blízkým cítím velkou radost. Je to v určitém smyslu odměna za moji práci, která je po všech stránkách velmi náročná, a vlastně je i mým největším koníčkem. Proto jsem rád, že se pro medicínu rozhodl i můj syn, který rovněž pracuje jako lékař. Studoval jsem Lékařskou fakultu Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova universita) a diplom jsem získal při promoci v roce 1971.

  

Mým dalším oblíbeným oborem ovšem byla a je doposud historie. I když jsem se nakonec rozhodl pro studium medicíny, velmi vážně jsem uvažoval jí dám přednost. Přemýšlel jsem i o variantě, vystudovat oba tyto obory. Tu možnost jsem tehdy měl a dodnes mě mrzí, že jsem ji nevyužil.


  

 

  

Konec snů a nadějí

  

 Tehdy se už naplno rozběhla normalizace. Ještě v roce 1968 žila politikou prakticky celá společnost. Ve vzduchu byla cítit naděje na svobodnější život. Byla to velmi pozoruhodná a neopakovatelná doba. Poprve jsme poznali co je to svobodný tisk. V televizních debatách se veřejně hovořilo o nejrůznějších tématech, které do té doby byly tabu. Začala se opět vyšetřovat smrt Jana Masaryka, začaly probíhat první rehabilitace politických vězňů z padesátých let, byla obnovena skautská organizace. Věřili jsme, že se v naší zemi opět natrvalo zabydlí svoboda a demokracie. Politikou tehdy žila doslova celá země a obliba vedoucích činitelů v čele s Alexandrem Dubčekem dosahovala neuvěřitelných rozměrů. Měli naši absolutní důvěru a mnoho z nás tehdy naivně uvěřilo tomu, že komunistický režim lze reformovat na svobodnou společnost. Hlasy některých skeptiků byly v absolutní menšině. Věřili jsme, že jsme skutečně suveréním státem. Nikdy nás nenapadlo, že pro vedení tehdejšího SSSR pouze představujeme jakousi gubernii o které se ve skutečnosti rozhoduje v Moskvě. Příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 i děsivá brutalita s jakou jejich příslušníci postupovali proti neozbrojeným lidem, byla pro mě tím nejotřesnějším, co jsem v životě zažil. Náš šok ze sovětské okupace i z krvavého zásahu československých bezpečnostních sil  při prvním výročí invaze v roce 1969, byl nepopsatelný. Tehdy vyšli do ulic Brna demonstrovat tisíce občanů. Do cesty se jim postavily po zuby ozbrojené jednotky Lidové milice a Veřejné bezpečnosti, které dostaly rozkaz shromáždění rozehnat. V ulicích města se pak odehrávaly scény jako z děsivého filmu. Do bezbranných lidí začaly milice střílet ze samopalů a pistolí. Nedaleko dnešní budovy Ústavního soudu byla zastřelena osmnáctiletá studentka Danka Muzikářová, dalšího mladého kluka zastřelil policista v civilu v Orlí ulici, desítky dalších lidí byly zraněny nebo zatčeny. Lidové milice tvořili nejfanatičtější komunisté. Museli nás neuvěřitelně nenávidět a dodnes se nemohu zbavit dojmu, že se tehdy mstili za to krátké období svobody. Tehdy nikdo z nás neměl ani tušení o tom, že příkaz k zákroku osobně podepsal Alexander Dubček, jehož jméno lidé na ulicích skandovali. Všechny tyto události jsem prožíval  jako mladý člověk plný snů a ideálů, a na mnoho let mě dokonale politiku zprotivily. Jenom jednu pozitivní věc jsem si tehdy odnesl: komunisté mě připravili o iluze, což je vlastně pro život dobře.

  

I když jsem svoje názory nemohl veřejně prezentovat, možná bylo každému jasné s kým má tu čest. Od okamžiku, kdy jsem nastoupil jako lékař do nemocnice se mě totiž nikdo nesnažil přesvědčovat, abych se stal členem KSČ. To se ovšem odrazilo v mojí kariéře. Do roku 1989 jsem si mohl udělat pouze dvě atestace. Další vzdělávání a zvyšování kvalifikace jsem mohl realizovat až po r. 1989. Mnoho mých kolegů ale takové štěstí nemělo a stali se terčem útoků komunistických náhončích. Vzpomínám jak jsme s několika nešťastníky v tajnosti zoufale probírali možnosti, jak se členství v KSČ vyhnout a přitom neohrozit jejich možnost profesního růstu. Byla to velmi zlá a ponurá doba a vzpomínám na toto období jenom velmi nerad. Za dosavadní vrchol své kariéry pokládám zavedení tzv.bezkrevní medicíny do české anesteziologie,a to pomocí přístrojů,které krev z operační rány sbírají,promývají,odstřeďují a vracejí operovanému.Začátek byl v roce 1989.


  

Tvor nestranický

 

Politicky jsem tedy angažován až do roku 1989 nikde nebyl. Po pádu komunistického režimu jsem přemýšlel o členství v některých stranách. Zažíval jsem ale další zklamání.Přesněji jde o zklamání dvojité. To první bylo kdysi po roku 68, z toho jak snadná byla normalizace pro komunisty. To druhé opětovné zklamání po roce 1989, kdy se postupně vynořuje to špatné,což jsem již zažil,a to díky nám, kteří svým chováním to opět umožňujeme.Pro vstup do politického života jsem se proto rozhodl v roce 2002 právě z těchto důvodů. Jako politik se chci snažit zlepšit českou politickou kulturu. Ta součastná budí ve mně pocit nausey,což jest latinský termín pro stav těsně před zvracením. Byl jsem v r. 2002 zvolen za Nezávislé v komunálních volbách do Obecního zastupitelstva městské části Brno - Bohunice. Myslím, že jsem v zastupitelstvu odvedl dobrou práci.

 


 

 

Šestnáct let primářem ARO v Brně-Bohunicích

 

Do roku 2004 jsem se naplno věnoval svojí profesi. Jak už jsem uvedl medicína je kromě povolání i mojim celoživotním koníčkem.

 

V roce 1980 jsem přešel z ARO Fakultní nemocnice u Sv.Anny na Pekařské ulici do nové nemocnice v Brně - Bohunicích. Zde pan primář Hakl založil v roce 1977 nové, nelůžkové ARO. O jedenáct let později, v roce 1988 jsem se stal na tomto pracovišti primářem. Oddělení jsem řídil šestnáct let  až do roku 2004. Když se ohlédnu zpátky tak jsem na tuto dobu pyšný, neboť se mi na ARO povedlo uskutečnit několik velmi významných věcí. V roce 1992 se mně podařilo realizovat  mimořádný project - otevřeli jsme i lůžkovou část s šesti misty. Lůžka měla dokonalé vybavení a některé námi objednané přístroje slouží dodnes. ARO tak mělo jak lůžkovou část, tak anesteziologickou, která se starala o anestezie na dvaceti centrálních operačních sálech všech chirurgických oborů kromě kardiochirurgie. V roce 1998 byl otevřen i urgentní příjem, tehdy jako jeden z prvních v republice se dvěmi lůžky.

 

Na vysoké úrovni byla tehdy u nás i perioperační medicína, to znamená anestezie a monitorování operovaných osob během zákroku. U složitých operací se invazivně monitoroval přímý arteriální tlak (arterie jsou hlavní tepny),srdeční výdej a další přidružené veličiny včetně BIS.

 

Ve spinální chirurgii jsme začali praktikovat  bezkrevní medicínu s používáním cell saverů - přístrojů,které zpracovávají krev nemocného a vracejí ji nazpět. Začali se sledovat evokované potenciály během anestézie.Na lůžkách jsme zavedli mimotělní membránovou oxigenací u selhávání plic a u septického šoku začali s intraaortální balonkovou kontrapulsací.Začali jsme ve velkém používat tzv,regionální anestézii,U ventilovaných nemocných jsme používali vedle klasické konvenční umělé plicní ventilace také ventilaci vysokofrekvenční a oscilační  a inhalaci NO.Naše oddělení zároveň mělo vynikající publikační činnost a příspěvky z našeho pracoviště byly zveřejňovány i v zahraničních časopisech. Jako první v republice jsme do praxe zavedli  umělou hypotermii, což je chlazení nemocných pomocí přístrojů .Co se týče výživy nemocných, oddělení disponovalo již tehdy systémem all in one.Hloubku úrovně anestezie jsme měřili pomocí systému BIS.Vlastnilo TEG.Ve všech těchto aktivitách je I po mém odchodu z pozice primáře nadále pokračováno a v roce 2006 se oddělení stalo  samostatným klinickým pracovištěm. Myslím, že na všechno co jsme společně s kolegy na ARU v Bohunicích dokázali, mohu být právem hrdý.

 

Medicína je nádherný obor. Skvělé je, že se po celou dobu své činnosti lékař neustále vzdělává a neustále nabírá nové vědomosti a zkušenosti. Absolvoval jsem množství odborných stáží v zahraničí, věnoval jsem se studiu a stal jsem se členem několika odborných společností, domácích i mezinárodních. Svoje zkušenosti z lékařského oboru, bych chtěl uplatnit i v politickém životě. Mnoho let jsem pracoval v několika nemocnicích jako primář na odborných pracovištích a v této funkci působím doposud v nemocnici Boskovice. Znám tedy dokonale problémy s kterými se naše nemocnice i zdravotnictví potýká a moje zkušenosti bych chtěl v politice uplatnit.Kromě toho chci se svým konzervativním přístupem v politice pokusit renovovat to málo, co z demokracie zažila již tzv.první republika. Mým celoživotním vzorem je sir Winston Churchill. Kdyby stejně předvídavých, rozhodných a inteligentních politiků jeho typu bylo na světové politické scéně  v třicátých letech minulého století jenom o něco více, k rozpoutání druhé světové války by možná nikdy nedošlo. Stejně tak by zřejmě nikdy nezískali komunisté tak obrovskou moc na Evropském kontinentu. Nezapomenutelnou úlohu W. Churchill sehrál za války, kdy neúnavně dodával odvahu občanům Velké Británie a kdy jeho vešel do dějin jeho slavný výrok "slibuji vám krev, slzy a pot". Zásadní význam měly jeho aktivity i na začátku padesátých let minulého století, kdy pregrantním způsobem charakterizoval komunistickou ideologii a začal demokratický svět burcovat k obraně demokracie.

 


 

 

V okamžicích volna

 

Kromě medicíny a historie mi na celý život zůstala láska k vodě a k přírodě. Dnes už sice závodně neplavu, neboť kategorii v mém věku ještě nikdo nevymyslel, ale přesedlal jsem před mnoha lety na kánoi. I když s chutí vyjedu odpočívat do zahraničí, každý rok společně s přáteli zdoláváme při dovolené české řeky.  Dvakrát jsme sjeli Vltavu, plavili jsme se na Hronu, Dyji i na dalších vodáckých cestách. Vodáctví je nádherná forma trampingu nebo chceme-li turistiky.

 

Kromě toho od roku 1976 proháním windsurfing na Vranovské přehradě (vlastnil jsem  první v této lokalitě), kde máme chatu. Jak říkám: voda je moje životní vášeň. Celý život se zajímám o historii a velmi rád čtu odborné publikace o válce Severu proti Jihu, o středověkých křížových výpravách  a podobně. Poslouchám dodnes kvalitní rockovou a hardrockovou muziku, kterou střídám s pravidelným poslechem vážné hudby. Neopadl ani můj zájem o výtvarné umění. Myslím, že moje povídání můžeme zakončit tak jak jsem začal, tedy klasickým citátem: co se v mládí naučíš ve stáří...