Úvod Životopis
 
Životopis - Medicína - můj osud PDF Tisk Email
seznam článků
Životopis
Výpravy do brněnských hor
Medicína - můj osud
Šestnáct let primářem
V okamžicích volna
Všechny strany

 

  

Medicína - můj osud

  

Na gymnáziu jsem se rozhodl, že chci být lékařem. Tento obor mě doslova vzal za srdce. Například anatomie - poznávání lidského těla je fascinující. Při jejím studiu člověk pozná jak dokonalým výtvorem je lidské tělo. Navíc moje maminka byla lékařka a tak jsme medicínu měli jak se říká v rodině.  Někteří přátelé umělci byli překvapeni když rozhodl právě  tento obor. Říkali mi, že lékař se prakticky denně setkává s utrpením a bolestí. Nemám rád patetická vyjádření a takové ty řeči o tom, že lékař zachraňuje životy a podobně. Přiznám se ale, že pokaždé když uzdravený pacient odchází domů ke svým blízkým cítím velkou radost. Je to v určitém smyslu odměna za moji práci, která je po všech stránkách velmi náročná, a vlastně je i mým největším koníčkem. Proto jsem rád, že se pro medicínu rozhodl i můj syn, který rovněž pracuje jako lékař. Studoval jsem Lékařskou fakultu Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova universita) a diplom jsem získal při promoci v roce 1971.

  

Mým dalším oblíbeným oborem ovšem byla a je doposud historie. I když jsem se nakonec rozhodl pro studium medicíny, velmi vážně jsem uvažoval jí dám přednost. Přemýšlel jsem i o variantě, vystudovat oba tyto obory. Tu možnost jsem tehdy měl a dodnes mě mrzí, že jsem ji nevyužil.


  

 

  

Konec snů a nadějí

  

 Tehdy se už naplno rozběhla normalizace. Ještě v roce 1968 žila politikou prakticky celá společnost. Ve vzduchu byla cítit naděje na svobodnější život. Byla to velmi pozoruhodná a neopakovatelná doba. Poprve jsme poznali co je to svobodný tisk. V televizních debatách se veřejně hovořilo o nejrůznějších tématech, které do té doby byly tabu. Začala se opět vyšetřovat smrt Jana Masaryka, začaly probíhat první rehabilitace politických vězňů z padesátých let, byla obnovena skautská organizace. Věřili jsme, že se v naší zemi opět natrvalo zabydlí svoboda a demokracie. Politikou tehdy žila doslova celá země a obliba vedoucích činitelů v čele s Alexandrem Dubčekem dosahovala neuvěřitelných rozměrů. Měli naši absolutní důvěru a mnoho z nás tehdy naivně uvěřilo tomu, že komunistický režim lze reformovat na svobodnou společnost. Hlasy některých skeptiků byly v absolutní menšině. Věřili jsme, že jsme skutečně suveréním státem. Nikdy nás nenapadlo, že pro vedení tehdejšího SSSR pouze představujeme jakousi gubernii o které se ve skutečnosti rozhoduje v Moskvě. Příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 i děsivá brutalita s jakou jejich příslušníci postupovali proti neozbrojeným lidem, byla pro mě tím nejotřesnějším, co jsem v životě zažil. Náš šok ze sovětské okupace i z krvavého zásahu československých bezpečnostních sil  při prvním výročí invaze v roce 1969, byl nepopsatelný. Tehdy vyšli do ulic Brna demonstrovat tisíce občanů. Do cesty se jim postavily po zuby ozbrojené jednotky Lidové milice a Veřejné bezpečnosti, které dostaly rozkaz shromáždění rozehnat. V ulicích města se pak odehrávaly scény jako z děsivého filmu. Do bezbranných lidí začaly milice střílet ze samopalů a pistolí. Nedaleko dnešní budovy Ústavního soudu byla zastřelena osmnáctiletá studentka Danka Muzikářová, dalšího mladého kluka zastřelil policista v civilu v Orlí ulici, desítky dalších lidí byly zraněny nebo zatčeny. Lidové milice tvořili nejfanatičtější komunisté. Museli nás neuvěřitelně nenávidět a dodnes se nemohu zbavit dojmu, že se tehdy mstili za to krátké období svobody. Tehdy nikdo z nás neměl ani tušení o tom, že příkaz k zákroku osobně podepsal Alexander Dubček, jehož jméno lidé na ulicích skandovali. Všechny tyto události jsem prožíval  jako mladý člověk plný snů a ideálů, a na mnoho let mě dokonale politiku zprotivily. Jenom jednu pozitivní věc jsem si tehdy odnesl: komunisté mě připravili o iluze, což je vlastně pro život dobře.

  

I když jsem svoje názory nemohl veřejně prezentovat, možná bylo každému jasné s kým má tu čest. Od okamžiku, kdy jsem nastoupil jako lékař do nemocnice se mě totiž nikdo nesnažil přesvědčovat, abych se stal členem KSČ. To se ovšem odrazilo v mojí kariéře. Do roku 1989 jsem si mohl udělat pouze dvě atestace. Další vzdělávání a zvyšování kvalifikace jsem mohl realizovat až po r. 1989. Mnoho mých kolegů ale takové štěstí nemělo a stali se terčem útoků komunistických náhončích. Vzpomínám jak jsme s několika nešťastníky v tajnosti zoufale probírali možnosti, jak se členství v KSČ vyhnout a přitom neohrozit jejich možnost profesního růstu. Byla to velmi zlá a ponurá doba a vzpomínám na toto období jenom velmi nerad. Za dosavadní vrchol své kariéry pokládám zavedení tzv.bezkrevní medicíny do české anesteziologie,a to pomocí přístrojů,které krev z operační rány sbírají,promývají,odstřeďují a vracejí operovanému.Začátek byl v roce 1989.


  

Tvor nestranický

 

Politicky jsem tedy angažován až do roku 1989 nikde nebyl. Po pádu komunistického režimu jsem přemýšlel o členství v některých stranách. Zažíval jsem ale další zklamání.Přesněji jde o zklamání dvojité. To první bylo kdysi po roku 68, z toho jak snadná byla normalizace pro komunisty. To druhé opětovné zklamání po roce 1989, kdy se postupně vynořuje to špatné,což jsem již zažil,a to díky nám, kteří svým chováním to opět umožňujeme.Pro vstup do politického života jsem se proto rozhodl v roce 2002 právě z těchto důvodů. Jako politik se chci snažit zlepšit českou politickou kulturu. Ta součastná budí ve mně pocit nausey,což jest latinský termín pro stav těsně před zvracením. Byl jsem v r. 2002 zvolen za Nezávislé v komunálních volbách do Obecního zastupitelstva městské části Brno - Bohunice. Myslím, že jsem v zastupitelstvu odvedl dobrou práci.